Letošní jarní karanténa pořádně zamávala se spoustou z nás a ani v naší rodině tomu nebylo jinak. Rozhodli jsme se načas odejít z města a vynucené volno strávit na chaloupce, kam jezdíme na víkendy a kde je nám vždycky dobře.

No a protože jsme ani já, ani manžel neměli možnost pracovat, snažili jsme se zabavit alespoň trochu činnostmi, na které by za normálních okolností nebyl čas. Vyrobili a postavili jsme za pár korun nový plot, natřeli jsme všechno, co natřít šlo a já jsem zakládala nové a nové záhony. A přestože to bylo psychicky velmi náročné období (bez příjmu a vyhlídek na cokoliv dobrého), začalo nám to všechno dávat hlubší smysl.

Mít byť jenom kousek nějakého pozemku, kde si můžete něco vypěstovat nebo kde Vám je prostě jenom dobře a kde si můžete fyzicky i psychicky odpočinout, je pro mě dnes už zcela zásadní nutnost.

Když jsme chalupu se zahradou kupovali, neměla jsem jasnou představu o tom, jak budeme pozemek využívat a jak ho přetvořit. Syn by z něj nejradši udělal fotbalové hřiště, manžel se viděl nejlépe s kusem masa u grilu a já jsem jen matně tušila, že chci zkusit něco pěstovat.

Začátky byly celkem krušné, byla jsem v podstatě vděčná za všechno, co na zahrádce vyrostlo samo a bez jakékoliv péče jenom proto, že to tam někdo před lety vysadil a ono to v té léta neopečovávané džungli přežilo. Stáhla jsem si aplikaci na určování rostlin, protože jsem nepoznala ani pivoňku, a během několika let jsem se o rostlinách naučila víc, než za celý svůj život.

Učení o přírodě přírodou

Začalo mě to bavit. Trvalky, zelenina, ovoce i bylinky. Co jsem si ale uvědomila teprve nedávno, je to, jak moc to obohatilo naše dcery. Byla jsem vděčná, když jsem mohla té starší v rámci prvouky ukázat jaro nejenom na papíře, ale i v zahradě. Pozorovaly jsme, jak z květu jabloně rostou plody, jak vykvétají jarní cibuloviny, vykopaly jsme pampelišku i s kořenem (ze kterého jsme nakonec vařily kávu), aby si ho mohla prohlédnout.

Dalším velkým benefitem jsou chvíle, kdy přijíždíme s dětma na chaloupku. První, co udělají, když vyskákají z auta, je, že oběhnou na záhonech všechny možné zdroje ovoce a očešou je. Plody některých jahodníků jsem v životě neviděla a často si nejsem jistá, zda skutečně plodí. Jsem ráda, že naše děti vidí, jak co roste, a taky že vědí, kolik času a energie rostliny potřebují, než nám ze sebe vydají to nejlepší.

Ovoce na zahrádce s malými dětmi není nikdy dost, a tak se kromě jabloní, které už mají své téměř za sebou, snažím o vytvoření dalších zdrojů. Rybízy jsem nařízkovala teprve letos a dřín, myrobalán, bez, muchovník a zimolezy jsem vysazovala na podzim, takže ještě neplodí, ale těším na každé další jaro, jak to všechno povyroste a já uvidím první plody. Proč to všechno?

Miluju zavařování, kvalitu a pohled do plné spíže

Už od svých nácti let chodím na samosběry jahod a od té doby, co mám děti, zavařuju marmelády a kompoty. Dříve jsem využívala darované ovoce a ne každý rok jsem měla jistý zdroj, což mi vadilo třeba u rybízu. Dnes už se dá koupit kvalitní rybízová marmeláda, ale před deseti lety byla ta domácí naprosto nenahraditelná. A když už peču na Vánoce linecké, nedám do něj jen tak něco.

Mohla bych pokračovat povidly, zavařenou či naloženou zeleninou, sušenými bylinkami, tinkturami atd. Pokud chci mít spíž plnou kvalitních domácích potravin, potřebuju kvalitní suroviny, nejlépe ze svých zdrojů, což mi pěstování plodin na zahrádce poskytuje. A protože nezavařuju nikdy ve velkém a zásoby se snažím dělat přiměřené s ohledem na své časové možnosti i úložný prostor, otevření každé sklenice s nějakou domácí dobrotou je pro mě svátkem.

Seberealizace a potěšení pro duši

Posledním přínosem, kvůli kterému mě zahrádka nepřestává bavit, je tvoření jako takové, pobyt na čerstvém vzduchu a pohyb. Snažím se zúrodňovat naši zahrádku tak, abych se nenadřela a zbyl i čas na odpočinek, a přesto aby bylo všechno zaopatřeno a rostlinám se dařilo. Naštěstí už jsem přišla na to, že záhon se dá založit bez rytí, že plevelení není nutné zlo a že hospodařit s vodou se dá i za mé nepřítomnosti.

Zároveň jsem se časem začala zabývat i tím, co vlastně chci pěstovat. Teprve až s různými zkušenostmi s různými plodinami a s ohledem na klimatické podmínky, které mám k dispozici, jsem začala mít přebytky. Objevila jsem pro sebe různé druhy nebo odrůdy plodin, o kterých vím, že mě téměř nikdy nezklamou.

Naše zahrádka mě každý den učí trpělivosti, bez které se to dělat prostě nedá. Rostliny na rozdíl od nás nikam nespěchají, jsou trpělivé a všechny změny, které mají nastat, přichází v ten správný okamžik, bez ohledu na mé představy o tom, jak by to mělo být. Učí mě čekat a užívat si přítomnosti.

Je to cesta, po které nikdy nedojdete až na konec. Nikdy to neskončí a vždy to bude jiné v závislosti na počasí, na načasování výsadby a na dalších maličkostech, které hrají velkou roli.

Zahrádka je pro mě výzva a já ji přijala!