Kdo jsem...?

Jsem žena, matka tří dětí, manželka skvělého muže. Jsem bytostí milující krásné prostředí kolem sebe, kvalitní a dobré jídlo, pití, tvoření, harmonii a humor. Ke svému životu potřebuji město i venkov. Svoji lásku k hudbě a k Itálii jsem spečetila studiem Hudební vědy a světe div se, odnáším si z ní něco i mezi své záhony a chalupářské tvoření.

Zahrada s chalupou mě těší, občas naši rodinu i sytí a spolupráce s ní je velmi napínavá, vyžaduje trpělivost, značnou dávku nadšení a vědomí, že ne všechno se děje tak, jak bychom si přáli. Pokud jste této kombinaci ingrediencí propadli stejně jako já, anebo vás to teprve čeká, věřte, že jste si pořídili radost na celý život!

Vyrůstala jsem jako panelákové dítě a venkov zažívala pouze o prázdninách u tety, kam jsme z našeho tehdy zamořeného severozápadu jezdili na čerstvý vzduch. Jedna ze vzpomínek, kterou si vybavuji, je, že mě poslali do skleníku pro kopr a já přinesla něco úplně jiného. Kromě výsměchu jsem dostala nálepku "městský dítě". A tak to taky bylo. Nikdy mě to nemrzelo, protože mi městský život vyhovoval a jak jsem se v nedávné době přesvědčila, nebýt z venkova umožňuje chalupáři jistý odstup od toho, „jak se to má dělat“.

Na druhou stranu existují určité principy, které jsou pro všechny chalupáře a zahrádkáře neměnné a každý by se s nimi měl v začátcích seznámit, aby se vyhnul špatným rozhodnutím ohledně zahrady i domu. Vědět na začátku to, co dnes, vyhnula bych se jim kdysi i já.

Chaloupku jsme kupovali v době, kdy jsem pracovala jako produkční v divadle Semafor. Dodnes si vybavuji moment, kdy se jeden z hudebníků nechal slyšet, že mu vadí víkendová představení, protože nemůže odjet s rodinou na chalupu. A protože jsem žila divadlem, nechápala jsem, jak nějaká chalupa může být důležitější než povedené představení.

A pak se to stalo!

O pár měsíců později jsme s manželem odjeli pracovně na jeden večer ke známým na chalupu a zůstali tam nakonec celý víkend. Byl to zásadní moment, kdy jsme si uvědomili, že "to taky chceme" a můj muž se do toho naplno vložil. Nastalo období hledání chalupy a trvalo pouhý měsíc. Sjezdili jsme celé Čechy a pak našli v jedné malé obci přesně to, co jsme hledali. Byla to láska na první pohled - a pak že neexistuje 🙂

Několik let neobývaná chaloupka k rekonstrukci s rozpadající se střechou a se zahrádkou, kde jsme stěží rozeznávali zarostlé keře a k plotu jsme se museli prosekat. Na podzim byla chaloupka naše a já byla neplánovaně po třetí těhotná.

Chaloupka byla v takovém stavu, že jsme v podstatě mohli využívat jeden relativně nedávno (vzhledem k stáří chalupy) přistavěný pokoj, který byl čistý a ve kterém byl nový funkční komín. Ve staré části domu, což byla sednice se nefunkčními kamny a rozpadajícím se komínem, jsme trávili čas, jen pokud se vařilo (na plynovém vařiči) anebo jsme tam sedávali s manželem, když děti spaly. Bylo tam chladno, teplo z pokoje do „kuchyně“ šlo přes chodbu, byli jsme každý večer nabalení jako pumpy. V této části také nebyly podlahy, jen takové špinavé desky, na které jsme provizorně položili zátěžový koberec. Celkově vzato, víkendy jsme trávili v pěkné špíně, žádný lezoucí dítě snad nikdy nemělo z domu tak špinavá kolena, jako naše nejmladší dcera.

Nejvíc mě na chalupaření lákala zahrada. Venkovem nepolíbená, vrhla jsem se na ni s představou vlastních výpěstků, bylin a vytváření krásného prostředí a spousta mých aktivit byla korunována nezdarem. Na řadu otázek, jako například, ‚Kde začít budovat záhony‘, ,Podle čeho se rozhodnout, co pěstovat‘, ‚S čím vůbec začít‘ nebo ‚Jak vyřešit zálivku v době své nepřítomnosti‘, jsem neznala odpovědi a spoustu času jsem trávila četbou různých knih a příruček. Jenomže příliš mnoho informací stejně jako stokrát nic umořilo osla neboli mě.

Rozhodovací paralýza nejednou způsobila, že jsem úpravy zahrady odkládala, a když už jsem se pro něco rozhodla, vzápětí se dostavily pochybnosti, zda to, co dělám, bude fungovat.

Další problémem bylo zalívání za naší nepřítomnosti nebo různé choroby rostlin, které se během týdne odněkud vylouply a dokázaly mi totálně sebrat chuť na další tvoření. Místo abych se věnovala dětem a užívala si volných víkendů, hrabala jsem se věčně v hlíně a poslouchala výtky, že na ně nemám čas.

Mezitím se nám nadobro začala rozpadat střecha, kterou jsme v prvním roce nechali provizorně vyspravit, a v domě nás opouštěla elektřina. Začalo to hořící zásuvkou v kuchyni a pokračovalo úplnou odstávkou elektřiny v celé staré části domu, takže jsme svítili jen v tom nově přistavěném pokojíku, kde se před rekonstrukcí domu odehrávalo úplně všechno.

Chaloupku jsme kupovali za velmi dobrou cenu, ale i tak jsme neměli prostředky na rekonstrukci, takže jsme ji začali realizovat až o dva roky později. Z odstupem času musím říct, že to vlastně bylo dobře. Za tu dobu jsme se seznámili s domem i zahradou, což nám pomáhalo při rozhodování, co opravit a co zanechat původní, a stejně tak co kam vysadit a čeho se případně zbavit.

Za ty roky jsem do sebe absorbovala značné množství informací o zahradě, které jsem následně zkoušela v praxi, občas jsem to proložila nějakým zahradnickým kurzem a pravidelně jsem louskala jednu knihu o zahradách za druhou. Dnes už vím, co dělám a proč to dělám, a budování zahrady je moje velká radost.

Můj manžel na tom byl úplně stejně, jen se pohyboval ve sféře rekonstrukce domu, který jsme si po náročných peripetiích s řemeslníky a sháněním materiálu (rekonstruovali jsme za covidu) dokončovali sami (a tudíž ještě stále u konce nejsme).

Co nám ale totálně změnilo život i přístup, byl první lockdown. Byla jsem svědkem různých lockdownových koníčků, stěhování nebo jiných změn u spousty lidí. My jsme postavili lockdownový plot a zároveň dospěli k rozhodnutí, že se na chaloupku přestěhujeme natrvalo. Následovaly nelehké časy a toto rozhodnutí přineslo spoustu zásadních změn, leckdy i takových, které by nás předtím nenapadly. Všechno se prostě domyslet nedá. Přesto jsem velmi vděčná za to, že jsme to udělali, a vím, že to bylo správné rozhodnutí.

To, co jsem milovala dělat o víkendech, svátcích a jen v omezeném množství volna, je teď mým denním chlebem. Chalupa je moje vášeň a jak to tak vypadá, vždycky bude.

Ať už naše chalupa nebo zahrada prošla jakýmikoli změnami, vždycky jsem dbala na to, aby naše zahrada byla ÚTULNÁ – JEDLÁ – ODPOČINKOVÁ. Najít balanc mezi těmito třemi požadavky není vůbec snadné. Když jsem se věnovala pouze pěstování jídla, byla jsem frustrovaná vzhledem naší zahrady. Když jsem se tedy zaměřila na okrasné rostliny, v tu ránu jsem začala přemýšlet, co všechno bych mohla sklidit, kdybych místo kytek vysadila jedlé keře. No a do toho stále hlídat, abych si nepřidělávala zbytečně práci navíc a nepřekračovala svoje vlastní hranice.

Dlouho jsem plápolala mezi prací, nespokojeností a váháním, než jsem přišla na to, že neustále začínám od konce, místo abych to vzala pěkně od začátku. Venkovské zahrady u chalup jsou často ostázené, už jsou alespoň částečně založené a mnohé z nás v tom jakoby pokračují, místo aby to vzaly z gruntu. A tak jsem přestala sázet další rostliny a žačala jsem místo toho vytvářet útulný prostor, do kterého ty rostliny budu moct přizvat.

A ráda k tomuto procesu přizvu i vás!